Zamilovat se do někoho znamená vždycky jenom těžko popsatelný příjemný pocit. Láska je totiž právě něco takového, je to vzplanutí, které právě takové sladké pocity přináší. Ten, kdo se do někoho zamiluje, chodí jako ve snách, nedokáže se často na nic soustředit a myslí snad jenom na objekt takové své lásky. A nejlepší je láska opětovaná, tedy ta, u které člověk ví, že netouží po někom, kdo je pro něj nedosažitelný. Když se mají dva rádi, je to dokonalost sama.
Ale je tu i láska neopětovaná. A u té už to není zase až tak ideální. V člověku, který se takhle zamiluje, se totiž mísí ty příjemné pocity s nepříjemnými pocity pramenícími z odmítnutí. Které vůbec tak příjemné nejsou. A když láska není opětovaná, může vést třeba i k osobním tragédiím. Třeba i k sebevraždám. Natolik je láska mocná.
Milovat je možné kohokoliv. Už dávno se u nás netajíme tím, že se můžou milovat nejenom smíšené páry, tedy ženy s muži, ale že existuje i láska mezi příslušníky stejného pohlaví. A proč by taky ne?
A milovat nemusíme jenom jiného člověka. Milovat můžeme třeba i nějakého jiného živého tvora. A nemusíme při tom ani být nějací ti zoofilové. A nemusíme milovat ani živou bytost, láska je možná ke všemu možnému. Kdysi třeba i k Sovětskému svazu. Ale to už je často možné považovat spíš za skutečnou úchylku než za opravdovou lásku.
Ale ať je láska jakákoliv, je dobře, že na světě existuje. S láskou je lidem dobře. Nejlíp, jak to jenom jde. Není nad to, když máme někoho blízkého. A aby nám láska vydržela, musíme si jí pěstovat. Jinak se totiž někdy změní ve svůj pravý opak, v nenávist. I to už spousta z nás zažila. A to není to, o co by někdo normální stál.
A tak se zkrátka milujme. Tak, jak chceme, tak, jak nám to dělá dobře. Milujme se platonicky, milujme se v posteli, milujme se prostě tak, jak je nám to příjemné.
