Dvě ženy, přibližně stejně staré, obě krásné. Jedna přirozeně, druhá uměle. U té druhé to působí poněkud směšně, když si uvědomíme její věk a zaměříme se na detaily, které ho bohužel prozrazují, i přes zásahy plastických chirurgů. Pro mě jsou to například Marta Kubišová a Helena Vondráčková. Ta první umí stárnout s grácií a stáří jí sluší. Na nic si nehraje, je jí tolik, kolik jí je a přesto vypadá dobře. Umí své roky nosit a zaslouží si za to obdiv. Takových dam je naštěstí spousta, jen nejsou mediálně známé, ale můžeme je dnes a denně potkat v ulicích, v práci, v rodině. Umí se elegantně nebo ležérně obléknout, decentně nalíčit, upravit účes, i když je protkaný šedinami. Vypadají na svůj věk dobře a vyzařuje z nich vnitřní pohoda a vyrovnanost. Vědí, kde jsou jejich silné stránky, a i když je to pro ně zajisté někdy těžké, dokážou se nad svůj věk povznést. A ani nehraje roli, zda mají nebo nemají partnera.
Ta druhá stárnout neumí. Brání se přibývajícím letům, jak jen může. Maskuje svůj věk sexy oblečením, silným make-upem a estetickými zásahy chirurgů. Někdy to mohou být jen injekce pro vypnutí kůže, jindy je třeba něco odříznout, popošít a zpevnit. Na svůj věk rozhodně nevypadá, alespoň na první pohled ne. Ale nepůsobí upřímně, její vzhled je takové divadlo pro okolí a je jen otázkou času, kdy již nepůjde hrát dál a o to větší šok pak to okolí a i ona osoba sama zažijí. Takových žen je také spousta a nejen v šoubyznysu. Z některých se dokonce bohužel díky nevhodným, přehnaným nebo laciným zásahům chirurgů stávají kreatury, na které je hrůza pohledět. Jsou to chodící monstra nevzhledných tvarů, která dělají plastické chirurgii negativní reklamu.
Stárnout se musí umět. Je k tomu zapotřebí psychická vyrovnanost a vědomí, že umím žít. Že mi nic neuteklo a nic nedoháním, že žiji daným okamžikem a ten si užívám. Se vším dobrým i špatným, co ten okamžik s sebou přináší.
